Tak jak bývá zvykem, vzal jsem si na Vánoce volno. Většinou to s moji ženou Evičkou praktikujeme tak, že během svátků objedeme všechny části naší rozvětvené rodiny a strávíme s našimi příbuznými sváteční čas. Tento rok jsme ale strávili křesťanské svátky v zemi, kde převládá hinduistické a muslimské náboženství - Evička přiletěla za mnou do Delhi.
Plán byl jasný, strávit spolu co nejvíce času. To jsme splnili na sto procent a ještě navíc jsme viděli spoustu krásných míst a potkali zajímavé lidi. Zprvu jsem měl obavy, jak Evička bude reagovat na místní hlučné ulice a všudepřítomné lidi a pachy Indie. Ale poprala se s tím velice rychle.
Jedním z nejzajímavějších výletů byla návštěva Agry a Jaipuru. Pronajali jsme si auto i s řidičem a naplánovali cestu do Agry a poté do Jaipuru, kde jsme strávili noc. Auto s řidičem je samozřejmě ta nejdražší varianta cestování, ale cestování bylo pohodlné a příjemné. Blízké setkání s domorodci si plně užíváme v metru v Delhi. Řidič nás navíc zavezl na místa, kde je méně turistů a zároveň nám doporučil co dělat.
Taj Mahal i Agra Fort jsou nádherné památky, plné zajímavých příběhů jako z pohádek. Jediné, co mě vadilo, bylo všudepřítomné vnucování se, které hraničilo až s dotěrností. Hlavně se jednalo o průvodce, kteří se na vás při vstupu sesypou a nenechají se odbýt. Když jednomu řeknete ne, za pár metrů máte na sobě dalšího. Zajímavé to bylo u Taj Mahalu, kde jsme šli kilometr od parkoviště k bráně, tam jsme zjistili, že lístky se prodávají u parkoviště a tak jsme se vraceli. Při koupi lístků nás vyloženě slovně znásilnil průvodce, který si za svoje služby řekl 1500 rupií. Na druhou stranu nás protáhl přes fronty a řekl nám spoustu zajímavých informací.
Jaipur je krásné město, asi nejzajímavější místo je pevnost Amber Fort. Je umístěna v kopcích a kolem je obehnána hradbami. Na pevnost je možno dojít pěšky nebo se svést na slonech.
Zbytek času jsme strávili v Delhi. Jezdili jsme po památkách a navštěvovali zajímavá místa. Za zmínku stojí náš Štědrý den, kdy jsme zašli na večeři do hotelové restaurace a poté jeli na půlnoční mši. Našli jsme nedaleko hotelu kostel (St. John´s Church) a od místních jsme zjistili, že půlnoční mše bude od deseti hodin. Tak jsme se tam vypravili. Mše byla celá v hindštině (což jsme mohli čekat) a překvapením pro nás bylo velké množství indických katolíků v kostele. Docela na nás hleděli, že tam jsme.
Dalším zážitkem byla cesta metrem na památku Akshardham. Přestupovali jsme ze žluté linky na modrou. Na nástupišti se začali dělat fronty, metro zatím nejelo, lidé přibývali. Začal jsem tušit, že bude problém. Za pět minut bylo na nástupišti spoustu lidí a nabyl jsem pocit, že nemáme šanci se všichni do toho vlaku narvat. Přijel vlak a celý ten dav se snažil dostat dovnitř nehledě na to, že z vagonu chtěl další dav vystoupit. To byla mela, vypadalo to jako na videu z čínského metra, které kolovalo po internetu. Blbé na tom bylo, že lidi začali být docela agresivní a nepříjemní. Vzdali jsme to a jeli jsme taxíkem :-).
Jelikož jsme zanedbali vánoční dárky pro naše příbuzné, chtěli jsme přivést něco z Indie. Samozřejmě pro dámskou část rodiny je zde spoustu možností - krásné pašmíny, barevné sárí, vyšívané kašmírové šály, kamenné či dřevěné šperkovnice. Naším taxikářem jsme byli zavezeni do jednoho z mnoha obchodů, kde nabízejí kvanta takovýchto výrobků. V těchto obchodech nejsou fixní ceny, vše je založeno na smlouvání a handlování. Měsíc dopředu jsem si připravoval strategii smlouvání, neboť jsme měli v plánu koupit víc jak 10 pašmín, ale zase tam nenechat celou výplatu. Evičku jsem nechal vybírat kvalitu a barvy, já jsem pak jednal o ceně. Celou moji strategii zhatilo to, že každá pašmína měla úplně jinou cenu, a za chvilku jsem v tom měl naprostý guláš. Naštěstí jsem zhruba měl představu, kde máme strop a podle toho se dojednala celková cena. Oplátkou jsme si museli nechat ukázat koberce. Ale přístup obchodníků byl příjemný, ne dotěrný. Samozřejmě, chtějí prodat. Ale když jsme řekli ne, už dál nic nenabízeli a nevnucovali se. Po vstupu vás provedou celým obchodem, vy řeknete o co máte zájem, usadí vás, nabídnou čaj a nabízí.
Za zmínku ještě stojí bezpečnost, kterou tady rozhodně nepodceňují. V každé veřejné budově jsou lidé z bezpečnostní agentury, kteří vás prohledávají detektorem kovů a kontrolují obsah tašek. V metru jsou přímo ozbrojení vojáci a také procházíte detektorem kovů. Na letišti jsou také ozbrojené síly a mají tam až někdy nesmyslná pravidla. Při odletu Evičky nás jedno z nich zcela zaskočilo. Do odletové haly nepouští nikoho bez letenky. Věděl jsem to a také jsem z příletové haly věděl, že se dá koupit návštěvní lístek. S ním pak do haly můžete. Myslel jsem, že je to stejné i při odletech. Evička byla vpuštěna do haly a já jsem si šel koupit lístek pro návštěvníka. Bohužel ten platil pro omezený prostor určený jen pro čekání. Vracel jsem se ke vstupu s tím, že vojáka ukecám, aby mě pustil. Kdepak. Horší na to bylo to, že ani Evičku už nepustil ven. Takže jsme se loučili mezi dveřmi s tím, že do nás voják šťouchal kulometem, abychom opustili dveřní prostor.
Na závěr musím říct, že bylo parádní být zase s Evičkou. Je to pro nás velice těžké být jeden bez druhého, nejsme zvyklí být dlouho od sebe. Těchto pár dní jsme si oba užili a mě to nabylo další energií. Moc jí děkuji, že je mojí oporou a že mohu s hrdostí říct: "To je moja žena!"
Dalším zážitkem byla cesta metrem na památku Akshardham. Přestupovali jsme ze žluté linky na modrou. Na nástupišti se začali dělat fronty, metro zatím nejelo, lidé přibývali. Začal jsem tušit, že bude problém. Za pět minut bylo na nástupišti spoustu lidí a nabyl jsem pocit, že nemáme šanci se všichni do toho vlaku narvat. Přijel vlak a celý ten dav se snažil dostat dovnitř nehledě na to, že z vagonu chtěl další dav vystoupit. To byla mela, vypadalo to jako na videu z čínského metra, které kolovalo po internetu. Blbé na tom bylo, že lidi začali být docela agresivní a nepříjemní. Vzdali jsme to a jeli jsme taxíkem :-).
Jelikož jsme zanedbali vánoční dárky pro naše příbuzné, chtěli jsme přivést něco z Indie. Samozřejmě pro dámskou část rodiny je zde spoustu možností - krásné pašmíny, barevné sárí, vyšívané kašmírové šály, kamenné či dřevěné šperkovnice. Naším taxikářem jsme byli zavezeni do jednoho z mnoha obchodů, kde nabízejí kvanta takovýchto výrobků. V těchto obchodech nejsou fixní ceny, vše je založeno na smlouvání a handlování. Měsíc dopředu jsem si připravoval strategii smlouvání, neboť jsme měli v plánu koupit víc jak 10 pašmín, ale zase tam nenechat celou výplatu. Evičku jsem nechal vybírat kvalitu a barvy, já jsem pak jednal o ceně. Celou moji strategii zhatilo to, že každá pašmína měla úplně jinou cenu, a za chvilku jsem v tom měl naprostý guláš. Naštěstí jsem zhruba měl představu, kde máme strop a podle toho se dojednala celková cena. Oplátkou jsme si museli nechat ukázat koberce. Ale přístup obchodníků byl příjemný, ne dotěrný. Samozřejmě, chtějí prodat. Ale když jsme řekli ne, už dál nic nenabízeli a nevnucovali se. Po vstupu vás provedou celým obchodem, vy řeknete o co máte zájem, usadí vás, nabídnou čaj a nabízí.
Za zmínku ještě stojí bezpečnost, kterou tady rozhodně nepodceňují. V každé veřejné budově jsou lidé z bezpečnostní agentury, kteří vás prohledávají detektorem kovů a kontrolují obsah tašek. V metru jsou přímo ozbrojení vojáci a také procházíte detektorem kovů. Na letišti jsou také ozbrojené síly a mají tam až někdy nesmyslná pravidla. Při odletu Evičky nás jedno z nich zcela zaskočilo. Do odletové haly nepouští nikoho bez letenky. Věděl jsem to a také jsem z příletové haly věděl, že se dá koupit návštěvní lístek. S ním pak do haly můžete. Myslel jsem, že je to stejné i při odletech. Evička byla vpuštěna do haly a já jsem si šel koupit lístek pro návštěvníka. Bohužel ten platil pro omezený prostor určený jen pro čekání. Vracel jsem se ke vstupu s tím, že vojáka ukecám, aby mě pustil. Kdepak. Horší na to bylo to, že ani Evičku už nepustil ven. Takže jsme se loučili mezi dveřmi s tím, že do nás voják šťouchal kulometem, abychom opustili dveřní prostor.
Na závěr musím říct, že bylo parádní být zase s Evičkou. Je to pro nás velice těžké být jeden bez druhého, nejsme zvyklí být dlouho od sebe. Těchto pár dní jsme si oba užili a mě to nabylo další energií. Moc jí děkuji, že je mojí oporou a že mohu s hrdostí říct: "To je moja žena!"
Žádné komentáře:
Okomentovat