India: Je možné v Indii najít schopné zaměstnance?

Aktuálním globálním trendem firem je snižování nákladů. Velké korporace snižování nákladů řeší restrukturalizací a následnou optimalizací personálních nákladů. V naší firmě se optimalizací rozumí přesun výrobních aktivit do indické pobočky. Určitě je to obrovská ztráta "know how", protože kolegové u nás v Česku mají mnoholeté zkušenosti a takovéto vědomosti, nabyté každodenním řešením problémů ve výrobě a v provozu, se nedají jen tak předat. Ale o tom psát nechci, to je rozhodnuté a musíme to přijmout. Naším úkolem je najít v Indii schopné lidi, kteří tuto práci převezmou a budou dál pokračovat ve stopách, které vyšlapali čeští Specialisti.
V Indii je mnoho vysokých škol, které chrlí tisíce absolventů. Tito absolventi nemají problémy najít práci, neboť Indie a zvlášť New Delhi, je místo, kam velké firmy přesouvají mnoho svých aktivit. Důvodem jsou samozřejmě nižší personální náklady. Když mluvíme o aktivitách v oblasti IT, jde především o podporu zákazníků, podpora infrastruktury (sítě, databáze, servery) a běžný vývoj. Strategický vývoj je pak ponechán v rukách expertů, kteří systémy vytvářeli. Pro již zmíněné aktivity tudíž nejsou potřeba tolik zkušení odborníci. Přesto po zkušenostech z předchozího náboru dáváme velký důraz na senioritu uchazeče z praktického (technického) pohledu. Přidal jsem "z praktického pohledu" proto, že v Indii je běžnou praxí sestavit životopis z 10 projektů, na kterých se uchazeč podílel jen třeba tím, že prodělal školení. Ale v životopise zodpovědnost popsal tak, že na první pohled čtenář získal dojem, že byl architekt a zároveň projektový manažér. Zřejmě proto indické personální agentury nabízí službu, že zpětně ověří veškeré informace v životopise uchazeče včetně vzdělání.

Jak na to jdeme my

Musím říct, že náborový proces nebylo lehké sestavit a vyladit. Člověk si myslí, že to promyslí, sepíše a bude pevně držet v ruce. Bohužel do toho vstupuje mnoho vlivů, manažérů a rozpočtů. Například jsme měli obrovský problém prosadit technický praktický test, na kterém uvidíme dovednosti uchazeče. Místní personalisté argumentovali tím, že to prostě v Indii není zvykem a že to uchazeče odradí. Naštěstí pochopili, že je pro nás důležité vidět práci uchazeče a akceptovali to. Dalším problém, který jsme řešili, bylo vícekolové výběrové řízení, kdy uchazeč přijde do firmy vícekrát. Také to prý není zvykem.

Celý proces je nastaven následovně:

1. Personalista prochází životopisy, které nám zasílají agentury. S agenturami komunikuje pouze on a vytypuje uchazeče, kteří odpovídají požadavkům na pozici.
2. Uchazeč poté přijde osobně do firmy, absolvuje patnáctiminutový pohovor s personalistou.
3. Hned poté si ho beru já k praktickému testu. Pro každou pozici máme připravené jiné testy, má k dispozici notebook s předem připraveným prostředím. Test je koncipován tak, abychom zjistili, zda uchazeč umí myslet, zda dokáže samostatně řešit problémy a zda vůbec má osvojené základní dovednosti.
4. Uchazeč odchází a následuje vyhodnocení. Pokud je výsledek dobrý až výborný, doporučíme personalistovi, aby uchazeč byl pozván k osobnímu pohovoru.
5. Osobní pohovor trvá přibližně 45 minut. Zazní technické i osobnostní otázky. Myslím si, že tímto rozhovorem, kde není personalista, ale lidé z vývoje, dokážeme na 85% rozpoznat kvality uchazeče.

Tím naše práce končí a aktivita se přesouvá na personalistu. Pokud je uchazeč schopný a odpovídá požadavkům, zasílá se mu oficiální dopis - nabídka. V tomto dopise je konkrétní platová nabídka, o které je možno dále jednat. Běžnou praxí uchazečů je, že s tímto dopisem chodí po dalších výběrových řízeních a vyjednává si lepší plat. Už z tohoto důvodu jsou výběrová řízení zdlouhavá, neboť se čeká, až uchazeč příjme nabídku. Samozřejmě jsou stanoveny určité časové mantinely, kdy je uchazeč schopen nastoupit.

O kvalitě IT expertů v Indii by se dalo napsat spoustu řádků. Moje zkušenosti shrnu jen v několika větách. Jak už jsem naznačil, je tu obrovský "boom" v oblasti IT. Vzniklo spousty nových oborů na vysokých školách a podle toho odpovídá i kvalita. My hledáme uchazeče s víceletou praxí, tedy tzv. seniory. Troufám si říct, že jsme k dnešnímu dni proklepli víc jak 40 uchazečů. Vybírat rozhodně z čeho je a najdou se tady i velice šikovní vývojáři. Bohužel to někdy ztroskotá na komunikačních dovednostech nebo na platu. Zároveň k takovémuto masovému náboru, jaký tady realizujeme, je potřeba čas. Jednoduchá logika. Když budeme mít časový prostor, najdeme schopné lidi. Když ne, budeme mít rychle nabraný tým "lam". Toto šmoulové (management - pozn.autora) také už akceptovali.

Zaměstnanec v Indii

Musím ještě zmínit, co to znamená být zaměstnancem v Indii. Po nastoupení do zaměstnání jsem ve zkušební době v trvání 6 měsíců. V této době je možno během jednoho dne odejít nebo být vyhozen. Poté je výpovědní lhůta 30 dní (oproti naší tříměsíční).

Velmi významnou roli tu pro zaměstnance kromě platu hraje titul. Plat je upravován podle firemních pravidel, ale titul je něco, co zaměstnance posouvá na společenském žebříčku. V tomto jsme museli ustoupit personalistům a zavést titul Software Developer a Senior Software Developer. Pro mě je velice těžké přijmout to, že programátor s titulem Senior Software Developer dělá chyby jak student na vysoké škole. Je to kultura, musíme to akceptovat.

Dalo by se asi psát o Indii z pohledu pracovního mnoho odstavců. Tímto příspěvkem jsem chtěl pouze ukázat, že představy, které máme u nás v Česku, jsou v reálu odlišné. A toto míním jak v negativním slova smyslu, tak i v tom pozitivním. Prostě je to jiné a člověk v tom nachází určitou rozporuplnost, tak i logiku. To, že s indickými specialisty budeme spolupracovat, znamená, že když budeme vyžadovat naše zvyklosti, ale zároveň akceptovat ty jejich. Nejpozitivnější dojem, který z místní kanceláře mám, je, že spolupracovníci mají mezi sebou krásné vztahy. Hodně se smějí a povídají si. V ranním podávání ruky jsem našel jakési "znovuzalogování" do vztahu, který předchozí den byl mým odchodem přerušen :-). Po obědě absolvují 20 minut procházením se kolem budovy a plkají. Možná v tomhle všem najdeme něco poučujícího :-).

India: Dovolená

Tak jak bývá zvykem, vzal jsem si na Vánoce volno. Většinou to s moji ženou Evičkou praktikujeme tak, že během svátků objedeme všechny části naší rozvětvené rodiny a strávíme s našimi příbuznými sváteční čas. Tento rok jsme ale strávili křesťanské svátky v zemi, kde převládá hinduistické a muslimské náboženství - Evička přiletěla za mnou do Delhi.

Plán byl jasný, strávit spolu co nejvíce času. To jsme splnili na sto procent a ještě navíc jsme viděli spoustu krásných míst a potkali zajímavé lidi. Zprvu jsem měl obavy, jak Evička bude reagovat na místní hlučné ulice a všudepřítomné lidi a pachy Indie. Ale poprala se s tím velice rychle.

Jedním z nejzajímavějších výletů byla návštěva Agry a Jaipuru. Pronajali jsme si auto i s řidičem a naplánovali cestu do Agry a poté do Jaipuru, kde jsme strávili noc. Auto s řidičem je samozřejmě ta nejdražší varianta cestování, ale cestování bylo pohodlné a příjemné. Blízké setkání s domorodci si plně užíváme v metru v Delhi. Řidič nás navíc zavezl na místa, kde je méně turistů a zároveň nám doporučil co dělat.

Taj Mahal i Agra Fort jsou nádherné památky, plné zajímavých příběhů jako z pohádek. Jediné, co mě vadilo, bylo všudepřítomné vnucování se, které hraničilo až s dotěrností. Hlavně se jednalo o průvodce, kteří se na vás při vstupu sesypou a nenechají se odbýt. Když jednomu řeknete ne, za pár metrů máte na sobě dalšího. Zajímavé to bylo u Taj Mahalu, kde jsme šli kilometr od parkoviště k bráně, tam jsme zjistili, že lístky se prodávají u parkoviště a tak jsme se vraceli. Při koupi lístků nás vyloženě slovně znásilnil průvodce, který si za svoje služby řekl 1500 rupií. Na druhou stranu nás protáhl přes fronty a řekl nám spoustu zajímavých informací.

Jaipur je krásné město, asi nejzajímavější místo je pevnost Amber Fort. Je umístěna v kopcích a kolem je obehnána hradbami. Na pevnost je možno dojít pěšky nebo se svést na slonech.

Zbytek času jsme strávili v Delhi. Jezdili jsme po památkách a navštěvovali zajímavá místa. Za zmínku stojí náš Štědrý den, kdy jsme zašli na večeři do hotelové restaurace a poté jeli na půlnoční mši. Našli jsme nedaleko hotelu kostel (St. John´s Church) a od místních jsme zjistili, že půlnoční mše bude od deseti hodin. Tak jsme se tam vypravili. Mše byla celá v hindštině (což jsme mohli čekat) a překvapením pro nás bylo velké množství indických katolíků v kostele. Docela na nás hleděli, že tam jsme.
Dalším zážitkem byla cesta metrem na památku Akshardham. Přestupovali jsme ze žluté linky na modrou. Na nástupišti se začali dělat fronty, metro zatím nejelo, lidé přibývali. Začal jsem tušit, že bude problém. Za pět minut bylo na nástupišti spoustu lidí a nabyl jsem pocit, že nemáme šanci se všichni do toho vlaku narvat. Přijel vlak a celý ten dav se snažil dostat dovnitř nehledě na to, že z vagonu chtěl další dav vystoupit. To byla mela, vypadalo to jako na videu z čínského metra, které kolovalo po internetu. Blbé na tom bylo, že lidi začali být docela agresivní a nepříjemní. Vzdali jsme to a jeli jsme taxíkem :-).
Jelikož jsme zanedbali vánoční dárky pro naše příbuzné, chtěli jsme přivést něco z Indie. Samozřejmě pro dámskou část rodiny je zde spoustu možností - krásné pašmíny, barevné sárí, vyšívané kašmírové šály, kamenné či dřevěné šperkovnice. Naším taxikářem jsme byli zavezeni do jednoho z mnoha obchodů, kde nabízejí kvanta takovýchto výrobků. V těchto obchodech nejsou fixní ceny, vše je založeno na smlouvání a handlování. Měsíc dopředu jsem si připravoval strategii smlouvání, neboť jsme měli v plánu koupit víc jak 10 pašmín, ale zase tam nenechat celou výplatu. Evičku jsem nechal vybírat kvalitu a barvy, já jsem pak jednal o ceně. Celou moji strategii zhatilo to, že každá pašmína měla úplně jinou cenu, a za chvilku jsem v tom měl naprostý guláš. Naštěstí jsem zhruba měl představu, kde máme strop a podle toho se dojednala celková cena. Oplátkou jsme si museli nechat ukázat koberce. Ale přístup obchodníků byl příjemný, ne dotěrný. Samozřejmě, chtějí prodat. Ale když jsme řekli ne, už dál nic nenabízeli a nevnucovali se. Po vstupu vás provedou celým obchodem, vy řeknete o co máte zájem, usadí vás, nabídnou čaj a nabízí.
Za zmínku ještě stojí bezpečnost, kterou tady rozhodně nepodceňují. V každé veřejné budově jsou lidé z bezpečnostní agentury, kteří vás prohledávají detektorem kovů a kontrolují obsah tašek. V metru jsou přímo ozbrojení vojáci a také procházíte detektorem kovů. Na letišti jsou také ozbrojené síly a mají tam až někdy nesmyslná pravidla. Při odletu Evičky nás jedno z nich zcela zaskočilo. Do odletové haly nepouští nikoho bez letenky. Věděl jsem to a také jsem z příletové haly věděl, že se dá koupit návštěvní lístek. S ním pak do haly můžete. Myslel jsem, že je to stejné i při odletech. Evička byla vpuštěna do haly a já jsem si šel koupit lístek pro návštěvníka. Bohužel ten platil pro omezený prostor určený jen pro čekání. Vracel jsem se ke vstupu s tím, že vojáka ukecám, aby mě pustil. Kdepak. Horší na to bylo to, že ani Evičku už nepustil ven. Takže jsme se loučili mezi dveřmi s tím, že do nás voják šťouchal kulometem, abychom opustili dveřní prostor.
Na závěr musím říct, že bylo parádní být zase s Evičkou. Je to pro nás velice těžké být jeden bez druhého, nejsme zvyklí být dlouho od sebe. Těchto pár dní jsme si oba užili a mě to nabylo další energií. Moc jí děkuji, že je mojí oporou a že mohu s hrdostí říct: "To je moja žena!"